Vyhledat

FLOW aneb plynutí

Flow je slovo, jež se mi v poslední době zobrazuje snad úplně všude. Z mnoha stran se na mě valí, jak je důležité být ve flow, ať už na něčem pracujeme, řešíme naše denní životy, anebo pociťujem, že se nám nic nechce. Za jakékoliv okolnosti je prostě dobré být ve flow. Jen tak plynout. Dělat neděláním. Pro někoho sci-fi, pro někoho pohoda lahoda - no problem at all.

Ono tak jako asi ke všemu, člověk potřebuje individuální čas, aby si na něco přišel, k něčemu dospěl, něco pochopil. Stejně je to i s tímhle flow-plynutím.

Z vlastní zkušenosti vím, že i když jsem věděla, jak je flow-plynutí důležité a jak si bez něj činíme život „zbytečně“ složitější, přesto se mi moc nedařilo ho plně a vědomě dosahovat. Jak je to možné? Dyť takové plynutí je právěže o tom, že pohoda, ne? Nikam se neženeš, nic neřešíš, prostě chill. No.. a přesně tady je ten kámen úrazu. Nejsem sama, komu se to nedaří či nedařilo.

Už jenom to, že CHCEME, či SE SNAŽÍME o to být ve flow, nám samotné flow oddaluje. Protože o něj USILUJEME. Zní to trochu paradoxně, ale když se nad tím zamyslíš, dává to smysl. O flow se totiž vůbec snažit ve své podstatě nemusíme. Flow prostě přichází naprosto samo od sebe, bez úsilí, v naprosté lehkosti a taky radosti. Když se SNAŽÍME flow dosáhnout vědomě, už jen tím, že se SNAŽÍME, že CHCEME vysíláme z našeho podvědomí informaci o tom, že to vlastně nemáme, a proto to chceme. Tím, že vysíláme informaci o tom, že něco nemáme - tím si tvoříme naši realitu, protože ta přesně vzniká tam, kde naše myšlenky. Svými myšlenkami, přesvědčeními si tvoříme naší externí realitu. Nu a pak už je to krátký proces žejo. CHCEME=NEMÁME=REALITA=nejsme ve flow a ani se nám tam nedaří být. Prozradím ti tedy jednoduchý návod na to, jak do toho krásného flow dostat.

  • Vykašli se na to, jestli jsi, anebo nejsi ve flow.

  • Vzpomeň si, jaké to bylo, když jsi naposled ve flow byl/-a, anebo jaké to je být ve flow.

  • Zvědom si ty pocity, jak ses u toho cítil/-a a zamysli se nad tím, jaké tvé činnosti ti tyto pocity navozují.

  • Dovol si věnovat se přesně tomu, co ti tyto pocity přináší.

  • Když se ti toto podaří, podaří se ti být i ve flow.

Nejspíš jsem tím měla asi začít, ale je to stejně jedno. K čemu je vlastně dobré být ve flow? Jednoduše řečeno, když jsme v tomto stavu, kdy tvoříme, žijeme, prožíváme, zažíváme věci ve flow - svět je rázem krásnější, jednodušší, přijatelnější. Flow je stav mysli, kdy vlastně ať už vědomě či nevědomě vypínáme naše strachy, obavy, domněnky a omezující vzorce. Kdy se „udržujeme“ ve stavu, kde je nám dobře, kde děláme to, co nám dělá dobře a kde si dovolujeme upřednostňovat sebe samé před tím, co by se mělo, nemělo atd. Flow je stav, kdy děláme věci, které nás přirozeně baví, naplňují a jdou prostě od ruky. V tomto stavu taky dosahujeme těch nejlepších výkonů a výsledků. Proto se s podporou rozjetí vlastního byznysu v něčem, co tě ze srdce baví, roztrhl pytel. Protože takto dokážeme světu přinášet největší hodnotu. A nepochop mě špatně prosím, nemusí to být jen byznys, ale může to být klidně i mateřství a vůbec cokoliv, co si dokážeš představit.

Jak poznáš, že jsi ve flow? Jednoduše. Přestáváš mít pojem o čase. Dostáváš se do jakéhosi pomyslného transu, kde neexistuje čas a ty prostě jedeš.

Nakonec pro tebe mám zase kus mého osobního sdílení. Příběhy ze života mě vždycky bavily. Ono teorie je jedna věc, ale praxe je mnohem zábavnější.

Tuhle se v mém životě nacházím v situaci, kdy v sobě tvořím nový život. V tuto chvíli jsem v 38tt. S narůstajícími fyzickými změnami narůstají i nové situace, které je potřeba s blížícím se porodem, brát v potaz a přemýšlet nad různými scénáři. Ono vždycky jsem si v životě vybírala spíše ty složitější cesty. Ne, že bych toho někdy litovala, ono to vždycky přineslo své poznání a ovoce. Ale prostě jsem si tím možná i něco dokazovala, ve smyslu, že „podívej se na mě, říkáš, že je to nemožné a já to dokážu“. Být možná něco extra, být možná obdivovaná, navyšovat tak možná svou hodnotu.. Bylo za tím spousta věci. A lhala bych, kdybych ti řekla, že to mám v tuto chvíli zcela zpracované, protože se mi to stále v životě v jistých nuancích vrací. Klasika. :) Ale jak víme, to je prostě život. O tom to je. Každý svým tempem, to, co je mu dáno. Na každého jednou dojde. No a tak mám pocit, že i toto trochu hraje roli v tom, že miminko se rozhodlo pro tu „složitější“ variantu, jak se zrodit na tento svět. Zadečkem napřed. Jen pro info - my tuto formu zrození nazýváme „porod koncem pánevním“ a statisticky se takto rodí 3-4% dětí. Z toho, co vím, co jsem si nastudovala a vyčetla, není tato forma porodu o nic víc, či míň riziková, než porod hlavičkou dolů. Rizika jsou různá v obou případech. Jediný rozdíl je četnost těchto porodů a to, že lékaře přestali tak nějak vzdělávat v tomto oboru (porod koncem pánevním) neb se v dnešní době dává přednost „bezpečnosti“ = císařský řez. Lékaři mají čím dál tím méně zkušeností s porodem koncem pánevním a tím logicky ztrácí sebevědomí a odhodlání brát zodpovědnost za vaginální (přirozený) porod dětí, které se rozhodly přijít na svět touto formou. Paradoxně u nás v Česku mají naši lékaři s touto formou stále poměrně dost zkušeností a dají se nalézt jak nemocnice, tak i porodní asistentky, které jsou ochotné být nápomocné při přirozeném porodu koncem pánevním (klidně i nelegálně/neoficiálně porodem v domácím prostředí). A tak, jak jsem si dřív libovala v tom, jak je Island popředu a jak jsou tady domporody legální a navíc podporované státem, tak k domporodu koncem pánevním ti žádná porodní asistentka nepřijde. Upřímně? Nečekala jsem to. Ale rozumím tomu. Island je poměrně malá země a při této četnosti porodů - asistentky s tím opravdu nemají mnoho zkušeností. A pokud ano, daly by se na prstech jedné ruky spočítat. Přestože se stále jedná o přirozenou proceduru (mám na mysli porod), kdy tělo a příroda ví nejlíp, co a jak, nikdo si nechce vzít na svá bedra zodpovědnost za smrt miminka při nenadálých komplikací, se kterými nemají žádné zkušenosti. Existují různé techniky, jak miminko otočit. Ať už různé pozice, cvičení, afirmace, meditace, externí chvat, akupresura atd. Nicméně, někdy se může člověk opravdu stavět doslova na hlavu a miminko se neotočí. V této mé situaci se začalo objevovat mnoho mých skrytých strachů, kterých jsem si nebyla vědoma na vědomé úrovni. A až když jsem se rozhodla přepnout do módu plynutí, dost se mi ulevilo. Nebylo to však jednoduché a progres nepřicházel IHNED. Přicházel pozvolna a i moje flow si ke mě musela najít cestu postupně. Ze začátku jsem byla tvrdohlavě rozhodnutá, že chci přivést toto dítě na tento svět za každou cenu přirozeně. Jen postupem času a za pomocí logiky, ano logiky a zároveň i intuice, jsem dospěla k tomu, že je to stejně jedno. Zpracovala jsem si své strachy z nemocnice, z nemocničního prostředí a mé omezující přesvědčení o nemocničním personálu. Zvědomila jsem si, že si sama tvořím svou realitu a že to bude tak, jak se rozhodnu, aby to bylo. Že porod může být stále přirozený a krásný, ať už je kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek. Ať už je doma, v nemocnici či formou operace. Každou jednotlivou možnost jsem si pečlivě procházela ve své mysli. Nejvíce mi pomohlo ptát se sama sebe: „Jak se cítím? Proč se tak cítím?“ a následně se doptávat tak, abych došla ke kořenu toho, co mě do této situace vlastně nevědomě přivedlo.

Říkáme tomu většino zákon schválnosti, že to, co si přejeme nejmíň se zrovna stane. Řekla bych, že je to spíš zákon sám o sobě - zákon jasnosti. Je naprosto jasné, že to, co odmítáme nejvíce, kde vytváříme ať už vědomou či nevědomou rezistenci, to se tím tuplem stane, abychom pochopili, že to není o nic horší či lepší, než opačná varianta. Po ty roky, co jsem sledovala čistě porody doma a těšila se na tento parádní zážitek, jsem si vůbec neuvědomovala, že jsem podvědomě odmítala variantu porodu v nemocnici. Že jsem si ve své mysli vytvořila obrázek, kde porod v nemocnici naprosto vlastně nepřichází v úvahu. Ono právě toto může být matoucí. Hlavně v případě, kdy se snažíme manifestovat - tvořit naši realitu. Je to velmi častá chyba, kterou děláme a která nám vlastně nedovoluje vytvořit přesně to, co si přejeme. Ono se sice říká na jedné straně, že máme nastavovat naší mysl do módu, kde jiná skutečnost neexistuje a prostě ji už žít - být v mírné deziluzi a navozovat si pocity přesně takové, jaké by byly přítomny v té naší vysněné budoucnosti. Nicméně už se zapomíná zmiňovat, že je naprosto stejně důležité PŘIJMOUT i zcela opačnou variantu. Vědomě. Tzn. Představit si porod v nemocnici, případně císařský řez a pěkně se v tom pošťourat a najít všecky strachy a pochybnosti, které se zde ve spojitosti s touto situací nachází. Pěkně je zpracovat a nastavit se do módu flow, kde je nám to ve výsledku všecko jedno. Za těchto okolností můžeme dosáhnout opravdové lehkosti a radosti. Neb smíření se se všemi možnostmi přináší svobodu. Neb přijetí jakéhokoliv scénáře nám přináší uzemněnost a tím i rovnováhu, po které tolik prahneme.

Aplikace v praxi: když jsem tuhle přijela do Reykjavíku, abych se sešla na pohovor s lékařkou, která má nejvíce zkušeností s přirozeným porodem koncem pánevním v rámci celého Islandu, nastavila jsem se do módu flow. Pošťourala jsem se ve všechny možnostech, zpracovala strachy a sepsala s mým mužem dohromady porodní plán - specifikace na vědomé úrovni toho, co a jak a proč si vybírám prožít za různých okolností (role tvůrce). //taková poznámka ještě.. mám takový dojem, že s další osobou - miminkem - dostává manifestace a tvorba naší reality další rozměr neb už to není jen o nás, ale zasahuje do toho i unikátní bytost, jež je naší součástí - speciální v těhotenství, ale o tom třeba zase jindy..//. Na pohovoru se cítím vyrovnaně, příjemně. Komunikace probíhá naprosto v pohodové atmosféře, plyne zcela přirozeně a bez nepříjemných pocitů. Dostává se mi pocitu podpory ve všech směrech (požadavky viz můj porodní plán, veškeré mé zvídavé otázky atd.). Překvapuje mě přístup lékařky, která se mi ani náznakem nesnaží vtlačit nějaký názor (známe to, jak mají lékaři tendenci nám radit, říkat, co je pro nás či naše dítě nejlepší atd. Taková nepřímá manipulace.). Informuje mě o všem, co může nastat, co se v těchto situacích děje a nechává veškerou zodpovědnost zcela na mě bez toho, aniž bych se cítila jakkoliv nepříjemně. Následně mi nabízí možnost jemného pokusu o zevní otočení miminka s tím, že před a po bych musela být monitorována. Měla jsem jasno v tom, že medikovaný pokus o otočení miminka si vybírám odmítnout. A také jsem se rozhodla (logicky + intuitivně), že tento jemný pokus, i přes monitorování před a po, absolvuji. Necítila jsem žádný stres, ani nepříjemné pocity. Byla jsem naprosto v klidu, ve svém flow. Což bylo jasnou známkou toho, že se mi podařilo zpracovat strach z nemocničního prostředí, přístrojů i zaměstnanců. Před pokusem o otočení jsem se tedy odebrala do místnosti, kde byly i ostatní ženy a kde mi bylo na břicho přiloženo monitorovací čidlo. Měřilo se tlukot srdce miminka, můj tep, pohyby miminka a případné kontrakce. Vskutku musím říct, že to bylo poměrně zajímavé pozorovat. Časově toto monitorování zabralo zhruba půl hodinu. Rozhodla jsem se tuto půl hodinu využít pro meditaci a čas uplynul velmi rychle. Nejen, že jsem si zarelaxovala, zjistila, jak se miminko má, jak fungují přístroje, k čemu jsou dobré, jak se ke mě zaměstnanci chovají, ale také jsem si v rámci meditace prošla další zákoutí, které byly připravené k probádání v rámci nemocničního prostředí - k čemuž bych se doma jen těžko dostala. Myslím tím, že by mě to ani nenapadlo. Našla jsem si v tom tedy mnoho pozitiv a rozhodla jsem si to prostě užít. Následně jsem se přesunulo do místnosti, kde probíhal pokud o otočení bez medikace. Potvrdila jsem si, že můj muž mě poslouchal dobře, když jsem se bavili o mé představě, jak si přeji prožívat situace s porodem a nemocničním prostředím spojené. Poprosil, aby byly světla ztlumená a dodal mi tak pocit nejen více příjemného prostředí, ale hlavně podpory, že je tam pro mě a je připraven být mým advokátem. Není asi úplně nutné zmiňovat, že jsem věděla, že se miminko neotočí. Vím, že nechce. Že k tomu má svůj důvod, jež respektuji, nicméně jsem cítila, že chci tento pokus podstoupit neb má také svůj význam. Miminko jsem podpořila myšlenkami, že je naprosto v pořádku jestli si vybere zůstat tam, kde je, anebo se přetočit. Doktorka postupovala velmi něžně a informovala mě o všem, co se dělo. Byla velmi sebevědomá, postarší a očividně zkušená. Po chvilce zkoušení sama řekla, že miminko se přetočit nechce. A tak jsme se rozhodli to ukončit. Následovala další půl hoďka na monitoru, abychom si byli jistí, že je miminko ok. Dala jsem si další meditaci a cítila, že je vše jak má být. Následně mě lékařka provedla porodnicí, ukázala mi na mé přání pokoje a dala mi prostor pro jakékoliv dotazy. Možná je dobré pro srovnání zmínit, že když jsem si takto procházela pokoje v porodnici v Akureyri několik měsíců zpátky, vyvolalo to ve mě mnoho smíšených pocitů, strach a následně pláč. Celkově takový mírný kolaps a zoufalost. Nyní jsem si mohla potvrdit, že se mi mé strachy, trauma, domněnky a omezující přesvědčení, které byly příčinou tohoto emočního zhroucení, podařilo zpracovat. Cítila jsem se klidně. Neutrálně. Ani ne šťastně, ani ne smutně. Prostě velmi vyrovnaně.

Tímto příběhem chci jen poukázat na to, že si můžeme vybrat procházet stresovými situacemi ve flow a tudíž v lehkosti a jakési radosti. Nakonec jsem pociťovala velkou radost, protože se mi podařilo posunout zase o kus dál.

Způsob jak pracovat se svými strachy podrobně vysvětluji a popisuji v mém online programu „Žít svůj život“, jež najdeš na mém webu www.thewholenesstherapist.com.

Je něco, co ti tento článek přinesl? Něco, čím tě inspiroval či motivoval? Dej mi o tom prosím vědět. Tvůj komentář či zpráva mi bude nejen odměnou, ale taky známkou toho, že má smysl tyto články psát.

S Láskou zu



84 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše