Vyhledat

ŠESTINEDĚLÍ



Dnes je tomu přesně 6 týdnů, co světlo světa spatřilo mé první dítě. Cítím nutkání s tebou sdílet mé pocity z celého šestinedělí neb toto období, bylo naprosto bez pochyb, tím nejobtížnějším obdobím v mém životě. Ano, bez prdele. V průběhu těhotenství jsem přečetla knihu „Zdravé těhotenství, přirozený porod“ od Ingeborg Stadelmann, dost mě překvapilo, že k samotnému těhotenství a porodu je tam jen „pár“ stránek, avšak šestinedělí je věnována snad polovina knihy. To už mě mělo trknout, že na tom něco bude. Tehdy jsem si o šestinedělí myslela, že největší výzvou snad může být kojení. Určitě je dobré podotknout, že o kojení jsem si nezjišťovala raději nic. Tak nějak jsem se chtěla podvědomě vyhnout informacím o tom, co všechno může být špatně a tak podobně. Soustředila jsem se hodně na přirozený porod, který jsem si moc přála, a který se nakonec nekonal. Respektive, namísto přirozeného porodu doma, jsem si zakusila porod císařským řezem v nemocnici. Pokud tě zajímají podrobnosti o porodu, natočila jsem k tomu VIDEO.

Nu, když tedy pominu celé těhotenství, které bylo samo o sobě docela výzvou, i když všechno bylo v naprostém pořádku a plném zdraví.. když pominu porod císařským řezem a krátký pobyt v nemocnici.. rovnou se vrhnu k šestinedělí. Myslela jsem si, že to nejhorší už má žena zasebou, když už drží zdravé dítě v náručí. Když porod proběhl v pořádku a dítě se má čile k světu. Ale ono ne! Ono to největší peklo teprve přijde. Samotné dno už se tě nemůže dočkat a těší se, až tě bude moct hostit na nějakou tu chvíli.

Jistě je šestinedělí velmi individuální záležitostí a to, co se s tebou chystám sdílet, je čistě a jen moje osobní zkušenost. Věřím, že co žena, to jiné šestinedělí a jiné zkušenosti či zážitky s ním spjaté. Mé vyprávění ber tedy jak chceš, ale věz, že nepřeháním.


Troufám si říct, že šestinedělí začíná tím, že v náručí držíš zcela nové stvoření. Novou živou lidskou bytost. V mém případě se tak stalo na operačním sále, kde mi zpoza plachty předali krvavé cosi. Kdybych u toho nebyla a neviděla, že tuto bytost vytáhli přímo ze mě, nevěřila bych, že je to mé dítě. Zní to divně, ale tak jsem to cítila. Nemluvě o tom, že mi tato operace rozhodně nepřišla jako porod a také, že jsem se potýkala s velmi prapodivnými myšlenkami, že jsem vlastně nerodila. Že jsem toto dítě neporodila. Jak bych taky mohla, když ho někdo vytáhl z mého rozřezaného břicha, že. Když jsem s tímto novým stvořením byla převezena na porodní pokoj a byli jsme ponecháni s mým mužem o samotě a ve velmi příjemném přítmí, cítila jsem se plná různých pocitů. Mnoho z nich pro mě bylo nových a mnoho z nich nejspíše způsobeno hormony, jež se ještě stihly projevit při rozbíhajícím se porodu a taky další pocity, které měly na starost drogy, kterými mě nadopovali proti bolesti a tak. Po přesunu na poporodní pokoj už mohlo být dobře kolem druhé ráno a moc jsem si přála odpočinout a jít spát. Ono to přece jen bylo fyzicky i psychicky dost náročné. Nicméně adrenalin, který mi koloval žilami mi to nedovolil. Dítě jsem měla celou noc na své hrudi a měla jsem pocit, že zamhouřit oko nemůžu, protože mám neskutečný strach, zda dítě dýchá. Dýchalo tak tiše a mělce a já se bála. Hodně jsem se bála. Abych tu novou bytost nějak nepoškodila, abych něco nezanedbala, abych tady pro ni byla, kdykoliv bude potřebovat. Pro mě tedy šestinedělí začínalo vyčerpáním a strachem. Jak je známo, nejčastěji máme strach z nového, nepoznaného. A když jsem doslova držela něčí život v mých rukou, pochopila jsem to, co matky tak často říkávají - jak se často až nepřiměřeně bojí o své děti. Že takový strach, jako o své děti ještě nikdy nepocítily. HM.. tehdy jsem to přecházela s myšlenkou, jakože .. jj tak mají strach. Ale nikdy jsem si to nedokázala představit. Teď, když jsem jedna z nich vím, že ten, kdo děti nemá, nepochopí. Prostě ani nemůže pochopit. Neb rodiče drží ve svých dlaních obrovskou zodpovědnost už nejen sami za sebe (a i tu často a mnoho z nás moc nedává), ale také za jinou bytost. Je to psycho. Nevím, jaké jiné slovo by se hodilo víc. Prostě vážně psycho. Neb se tento strach mísí s naší psyché, ale také je úzce spjat s fyzickou realitou, kde držíme tu novou bytost ve svých rukou.

Překvapivě to, jak uchopit dítě, jak jej přebalit, umýt, obléct atd. bylo to nejjednodušší. Řeč nemluvňat se skládá zhruba z pěti druhů pláčů. Což se dá pobrat taky poměrně lehce a rychle, takže uspokojit potřeby novorozence bylo taky v pohodě. Sehrát se s partnerem šlo taky poměrně dobře. Nicméně sehrát se s novou rolí a čelit svým nejchmurnějším démonům v pozici, kdy se cítíš nejvíc v prdeli díky vyčerpání, spánkovému deficitu a tělu, jež se dává dokupy po operaci, bylo asi to klíčové a nejvíc těžké. V mém případě se tzv. „poporodní blues“ objevoval v epizodách. Celkově jsem se v prvních 3 týdnech cítila emocionálně plochá. Naprosto bez radosti. To byl hodně divný pocit a objevovaly se myšlenky jako: „Proč se necítíš šťastně? Máš zdravé dítě, jsi zdravá. Měla by ses cítit šťastně. Očekává se od tebe, abys byla šťastná. Mít nové dítě je přece důvodem k radosti. Ostatní toto štěstí nemají. atd.“. Toto byl tedy takový základní a konstantní stav zhruba do začátku 4 týdne. Po příjezdu domů, což bylo zhruba 1-2 dny po operaci (porodu), na mě čekala moje 1. EPIZODA.

Tato epizoda pojednávala na téma porodu. Tohle bylo neskutečné pozorovat. Měla jsem tendence průběh porodu zpětně analyzovat z různých úhlů pohledů, jak se to stalo, proč se to tak stalo. Dokonce jsem místy byla i paranoidní a měla jsem pocit, že se na mě domluvili a že jsem neměla na výběr. Bylo to kruté neb mi trvalo opravdu pár dní to celé zpracovat. Věřím, že pro ženy, které nemají zkušenosti s terapií, je toto místo, kde vzniká trauma, jež je zapsáno v jejich podvědomí a jež bude ovlivňovat jejich počínání v budoucnosti. Když říkám „toto místo“, mám na mysli každou z epizod, jež se ženě vyjeví. Každá epizoda sebou nese téma a každé toto téma sebou nese naše největší strašáky, jež se hlásí tímto způsobem o pozornost, aby mohly být viděny, slyšeny a poléčeny. Anebo vyignorovány do dalšího traumatu. V mém případě této první epizody bylo toto téma porodu spjato se strašáky: nedůvěra v nemocniční personál, nedůvěra v proces spojený s nemocničním prostředím, sebehodnota, nedůvěra v sebe.

V mezičase bych ráda podotkla, že se říká, že pokud má člověk nějaké problémy před tím, než má děti - tyto problémy se jen prohloubí a rostou, pokud nejsou vyřešeny dřív, než do hry vstoupí dítě. Svatá pravda. Potvrzuji zkušeností na vlastní kůži. Jen bych podotkla, že se může jednat i o problémy, které jsme si mysleli, že už dávno vyřešené jsou. Objeví se znovu v průběhu těhotenství a právě nejintenzivněji v šestinedělí. To, že jsme problém vyřešili poznáme tak, že když nastane znovu (a my víme, že problémy mají tendenci se opakovat), tak se nezalekneme, nevystraší nás a přijmeme ho s úsměvem na rtech a otevřenou náručí, protože už víme, jak s ním jednoduše naložit. Život bez „problémů“ není pointou tady toho našeho bytí. Ale o tom třeba zase jindy. 2. EPIZODA na sebe nenechala dlouho čekat.

Stačilo se na sebe podívat do zrcadla a další obrovské téma celého mého života se objevilo znovu. Jednalo se o téma tzv. „body image“. Téma vzhledu. Přijmou sebe samu a to jak vypadám je mým celoživotním tématem. A věřím, že i tématem mnoha ostatních žen. To, jak se ženské tělo mění v průběhu těhotenství je jedna věc, ale to, jak tělo vypadá po příchodu nové bytosti na svět, to je už věc druhá. Strašáci, kterým jsem v tomto tématu čelila byli následující: jak mě přijme partner, rodina a znovu sebehodnota a sebedůvěra. 3. EPIZODA přišla zhruba po týdnu.

Tato epizoda se týkala konstantní bolesti, ve které jsem byla. Jizva sama o sobě nebolela nějak šíleným způsobem, ale bolela. Bolelo mě celé tělo. Bolely mě bradavky z kojení a hodně se tato bolest propojovala se zoufalstvím. Neb s tím, jak si dítě žádá potravu poměrně často, není snad ani možné, aby si bradavky ulevily, aby si odpočinuly, aby se mohly zotavit, zahojit.. Navíc jsme měli doma zimu, protože topení není hotovo a to zrovna bolavým bradavkám nepřidá. Když si k tomu přičteme emoční plochost, neradost z ničeho a spánkový deficit .. dno je na dohled. Zoufalejší jsem snad nikdy v životě nebyla. Zde se mi projektovaly strašáky ve formě: říct si o pomoc, nebýt na všechno sama, nechat o sebe pečovat, postavit sebe na první místo, dovolit si být slabá, zranitelná a hodně v prdeli. Další 4. EPIZODA přišla v zápětí.

Projevila se ve formě jistého zvědomění či uvědomění si, že už nikdy nebudu sama. Respektive, že toto nové dítě už bude tak nějak minimálně několik následujících let semnou. Kord teďka ze začátku, bude přisáto na mě. Byl to takový záchvěv ztráty svobody, ztráty spontánnosti, ztráty sebe sama. Doslovný vědomý přerod v novou roli. V roli matky. Do role matky nevstoupíš samozřejmě a ihned po porodu. Dle mého vnímání a zkušenosti si dovolím tvrdit, že do role matky je potřeba tzv. „dozrát“, což může trvat od několika minut, přes pár dní po nikdy. V mém případě tento přerod trval zhruba 5 týdnů, než jsem si opravdu uvědomila, že mám vlastně dítě. Ono zvyknout si dokáže člověk na změnu lehce. Že teda dostane do rodiny nové dítě a je potřeba se o něj starat. Ale to, že jsi najednou matka, to je věc zcela jiná. Co tím mám přesně na mysli? Že býti matkou je komplexní balíček, jež jímá bezpodmínečnou a zcela přirozenou Lásku, přijetí, něhu, starost, strach, radost, zlost, dojetí .. a mohla bych pokračovat. Dalo by se to nazvat i jistým „zaměstnáním“ či posláním. Člověk nemusí být nutně mateřstvím naplněn, aby byl matkou. Uff toto je krásné téma a zasloužilo by si pojednání samo o sobě. Strašáci, kteří se vyjevili spolu s tímto tématem byli: otázky typu: „co je to být dobrou matkou, jsem dostatečně dobrou matkou, jsem moc, anebo málo….“ atd., svoboda, zodpovědnost (za sebe, své rozhodnutí, svůj život, život mého dítěte), hranice.

Takovýchto epizod bylo více. Není však podstatné, čím vším jsem si procházela já osobně. Podstatné je s tebou sdílet, že se to děje a věřím, že nejsem sama. Podstatné je šířit info o tom, že je možné s tím pracovat a že je možné i tímto extrémně těžkým obdobím projít bez újmy na našem psychickém či fyzickém zdraví. Důležité je vědět, že naše životní témata se s námi vezou po celou dobu našeho bytí a je jen na nás, jak se k nim budeme stavět a co si vybereme z nich čerpat.


A co mě na šestinedělí nejvíce překvapilo? Nejspíš to, že mi nikdo do hlavy nevtloukal, jak je toto období náročné. Na co se mám připravit + kopec nevyžádaných rad. Neb o těhotenství a porodu jsem toho slyšela od všech mnoho. Teď, když sama na své šestinedělí hledím zpětně, už vím proč tomu tak je. Příroda to zařídila dost fikaně. Ženy na to prostě a jednoduše skoro zcela zapomenou. Nedivím se. Neb kdyby tomu tak nebylo, už by nejspíše neměly více dětí.


Je něco, co si z tohoto textu odnášíš? Budu ráda, když se o to semnou v komentářích podělíš.

92 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

ČEKÁNÍ