Vyhledat

ČEKÁNÍ



Ocitla jsem se v situaci, kterou by každý druhý nazval fází čekání. Když jsme před týdnem dorazili do Reykjavíku na pohovor do porodnice, po zvážení všech informací jsem se rozhodla, že v Reykjavíku už zůstaneme. Délka našeho pobytu v Reykjavíku se bude odvíjet od toho, kdy se miminko rozhodne přijít na svět a zda se tak rozhodne do mého 42tt.

Přijde mi velmi zajímavé, jak jednu situaci velmi různě vnímají lidi kolem. Velmi často jsem se setkávala s tím, že mi lidi říkali, jak je poslední měsíc těhotenství příšerný, nepohodlný, bolestivý a hlavně nekonečný. Jak už se jen čeká na ten den D. Jak jsou všichni kolem nervózní a tuhle nervozitu taky předávají na rodičku ve formě debilních otázek, které nikomu ani ničemu nepomáhají. „Tak co, kdy už to bude?“, „Už máš poslíčky?“, „Ale tak, už bys ale měla mít .. měla se cítit.. měla dělat toto a tamto..“, „Jak se cítíš? Je to hrozné, že?“, „Měla bys jít raději rovnou na císařský řez.“ atd.

Nebudu ti lhát o tom, že poslední měsíc je fyzicky docela nepohodlný. Miminko tlačí a kope do různých orgánů, otočit se z jednoho boku na druhý je sportovní výkon, návštěva záchodu v průběhu noci hotový maraton, člověk se fakt cítí jako balón a i tak vypadá.. ale není to zas tak zlé, jak jsem si ve své hlavě vykreslila z toho, co do mě hustili ostatní. Co mi hodně zjednodušilo celou skutečnost bylo to, že jsem se rozhodla si ten poslední měsíc užít a přistupovat k němu trochu jinak. Neb toto je přece jen poslední měsíc s miminkem v břichu, namísto s miminkem mimo něj, což sebou přináší zcela jiné situace. Rozhodla jsem se i tady tuto situaci „čekání“ transformovat na dovolenou. Přece jen teď už vážně můžu zcela vypnout veškeré své kontrolky o tom, že bych měla pracovat, že bych měla vydělávat, že bych měla kutit byznys - teď už si oficiálně můžu libovat na mateřské. Teď už si můžu dovolit pustit všechno, co mě dřív limitovalo. Teď si plně dovoluji upřít veškerou pozornost jen a jen na mě a mé miminko v bříšku. Zvědomuji si veškeré výhody našeho pobytu v hlavním městě. Oproti Akureyri tady máme o mnoho více možností, jak si sebe můžeme užít. Já osobně miluju vodu a ve vodě se taky v těchto těhotenských dnech cítím skvěle. 3/4 hoďky plavání je pro mě stejně příjemné, jako kdykoliv dřív a neskutečnou výhodou Islandu jsou jejich venkovní bazény s dalšími malými bazénky s různou teplotou vody. Takže se po plavání můžu ještě pěkně protáhnout v jednom z nich. Nemluvě o tom, že když prší, je to pro mě jiný rozměr zážitku neb miluju i déšť. A Reykjavík je typický svými častými dešti a mnoho různými bazény. Čas, jež nám miminko dopřává využívám tedy vědomě. Výlety v okolí, bazény, kadeřník, pedikúra, relaxace plynutím na vodě, on-line předporodní kurz, příprava na všechny scénáře.

Ale řeknu ti jedno. Není zrovna jednoduché se ladit do rozhodnutí, že si něco užijeme, když jsme obklopováni vnějšími vlivy. Vlivy, které můžeme sic ovlivnit úplnou ignorací, když se rozhodneme, ale které tady prostě jsou nastaveny společností, ve které žijeme. Jednu dobu jsem měla tendence se vzpírat oproti systému a společnosti, ve které žijeme neb nesouhlasím se vším, co a jak je nastaveno. Avšak s postupem času jsem dospěla, že je to naše realita, ve které žijeme a odpor nám (respektive mi) nijak moc nepomáhá. Všimla jsem si, že mi nejvíce vyhovuje společnost a její aspekty neodmítat, naopak je přijmout přesně takové, jaké jsou a činit dle mého nejlepšího vědomí a svědomí to, co mi dává smysl. Protože my jako jedinci máme vždy možnost výběru a volby, když chceme. A proč o tom mluvím? Protože, když jsem se už naladila na to, že se rozhoduji si to prostě užít, tak jsem pocítila tíhu podmínek, které jsou stanoveny. Podmínek, jež si stanovila společnost neb si přece přeje, ať jsou všichni spokojení a zdraví. Konkrétně mluvím o tom, že např. tady v Reykjavíku čekají na miminko do 42týdne (zda se rozhodne přijít přirozenou cestou) a pak už je potřeba ho nějak dostat ven. Toto podmínkování a škatulkování do tabulek, jak by něco všeobecně mělo být, sebou může přinášet obrovskou tíhu, stres a úzkost. V tomto případě velmi pomáhá s těmito emocemi pracovat. Jak taky jinak. Nalézt v sobě odpovědi na to, proč a kde nám chybí důvěra v to, že to bude přesně tak, jak si vybíráme, aby to bylo. Následně to zpracovat a pak jen dočišťovat další vyplavené strachy, domněnky a pochybnosti až do té chvíle, kdy se dostaneme do fáze přijetí a jisté rovnováhy. Balanc, kdy vnímáme upřímně, že ať už nastane jakákoliv situace, nevyvolává to v nás negativní pocity a spíše vnímáme pointu toho, že se to takto děje z nějakého důvodu. Jak s těmito emocemi pracovat? Jednoduše může pomoct „samomluva“, kdy si rozebere sami se sebou proč se tak cítíme a odkud to pramení a co se může stát v nejhorším případě a jaké to v nás následně vyvolává pocity (řekla bych, že toto už je poměrně pokročilá metoda a i když se zdá poměrně jednoduchá, vyžaduje už nějakou předešlou praxi a napojení na sebe sama). Jinou metodou může být mé oblíbené „automatické“ psaní, kde si prostě vezmeš kus papíru a začneš spontánně psát to, co máš zrovna na mysli a píše a píše až ucítíš, že je proces u konce. Takto se krásně vyplaví skryté věci z našeho podvědomí, se kterými se dá následně zase krásně pracovat. Ale z vlastní zkušenosti vím, že ne vždycky se ti prostě chce sednout a psát. Nicméně, když už se odhodláme, stojí to za to. Pak je dobré si uvědomit svoji motivaci, proč to vlastně děláme. K čemu nám to může pomoct či být prospěšné a taky si uvědomit to, že když se na to vykašlem, tak svět se nezboří, ale taky se nic moc nezmění. Další metodou může být sdílení, ale v tzv. bezpečném prostoru. Tzn. že osoba, kterou si vybereš pro sdílení ti bude držet prostor (bude zcela přítomna-věnovat svou pozornost jen tobě, nebude komentovat, dávat ti rady a už vůbec ne ti skákat do řeči, jen bude naslouchat). Ty této osobě řekneš vše, co máš na srdci, vše co tě trápí a vše z čeho máš strach a proč. Důvěra v osobu, se kterou sdílíš je taky nedílnou součástí. Rozhodně by mělo být jasné, že to, co se sdílí je jen mezi vámi. Toto sdílení je taky velmi silné a léčivé. Více metod, jak s emocemi pracovat do detailu učím ve svém online programu viz můj web www.thewholenesstherapist.com, anebo taky v mém třídenním minikurzu zdarma „Jak se naučit číst ve svých emocích.“ viz https://www.thewholenesstherapist.com/darem-pro-tebe.


Tímto sdílením jsem tě chtěla jen ujistit o jednom. A to, že je to vážně vždy jen a jen na nás, jak k situacím přistoupíme. Jakou jim dáme nálepku, jak je chceme prožívat a jak se necháme ovlivnit lidmi a jejich názory kolem nás. Jestli se rozhodneme čekat, anebo jestli se rozhodneme pro cokoliv jiného, než čekání. Třeba pro zlepšení sebe sama a posunutí se zase o kus dál, či blíž sám k sobě.


A co ty a čekání? Trápíš se tím, že ještě něco není, anebo si užíváš cestu k tomu? Budu ráda, když mi dáš vědět ať už do momentu, anebo do zprávy.

S Láskou zu



39 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše