Vyhledat

Čí je to problém?



Jak poznám, že jsem v pohodě?


Příběhy a příklady z mého osobního života se mi sdílejí snad nejsnadněji. Jednak je to taková dost intimní sonda do mého a mého muže bytí, nicméně cítím a vnímám, že je tato sonda velmi užitečná i pro tebe. Neb díky mému sdílení se ti může vyjevit mnoho důležitých vhledů či inspirace, jak různě se dají různé situace podchytit.

Dnešním tématem, které bych s tebou ráda sdílela je téma partnerského vztahu a možnosti, jak k němu přistoupit. Představ si situaci, kdy jsem měla už přes týden neskutečnou chuť dát si takové to přeslazené frappé (nutno podotknout, že kafe normálně nepiju a ani bych toto nepřisuzovala nějakým těhotenským chutím - k tomu bych jen chtěla předeslat, že si občas nemůžeme s něčím pomoct a prostě to uděláme či řekneme, aniž bychom vlastně tak nějak chtěli - přisuzuji to teorii zrcadlení) a croissant. Nicméně nějak nebyla příležitost a když tchán dorazil s croissantem, rozhodla jsem si to přeslazené frappé k němu prostě udělat doma a užít si život, jak mi na poslední prohlídce doporučila moje porodní asistentka. Taky by bylo dobré zmínit, že jsem den vlastně začala dortíkem (lehce připečeným neb tchýně pekla narozeninový dort pro dědu a první várka hold zůstala doma - přece to nenechám „zkysnout“, no ne?). Když jsem si tak sedla s už hotovým frappéčkem s notnou dávkou šlehačky a croissantem namazaným máslem, nešlo si nevšimnout, jak se na mě můj muž dívá. Nicméně nic neříká a mlčí. Ti senzitivnější z nás dokážou číst myšlenky. Jedna z mých superschopností. Věděla jsem naprosto přesně, co se mu honí hlavou. Ale ze své praxe vím, že není mým úkolem mu to zlehčovat a hovořit za něj. Mým úkolem je dát mu prostor vyjádřit to, co si očividně nedovoluje. A tak jsem mu dala prostor k tomu, abych jej motivovala a pobídla k dalšímu levlu. Mou další superschopností je také to, že už s předstihem vím (a to nejen u mého partnera, ale i u mých klientů), co se bude dít. Kam bude naše konverzace směřovat, čeho přesně se bude týkat a co je jejím cílem i výsledkem. Často jsem si dříve myslela, že si to vymýšlím, ale praxe nejen ve vztazích, ale i s mými klienty mě přesvědčila o opaku. Nyní už nepochybuji. Jen je pro mě občas náročné klientovi či partnerovi „nenapovídat“. Často jsem totiž popředu a vím, co je potřeba otevřít, jen je důležité dát člověku prostor, aby si na to prostě přišel sám. Jen klást otázky tak, abych člověka nenaváděla, ale abych mu dala prostor zjistit si sám, oč zde vlastně jde. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě. Věděla jsem, že se cítí nepříjemně, protože si nepřeje, aby se jeho žena proměnila zcela v hrocha. Pomyšlení na to, že přijde nové dítě a s ním více vyhrocených situací, spánkový deficit a možná i nějaká deprese, rozhodně zdravějšímu životnímu stylu nepomůže a jeho žena propadne do propasti a bude morbidně obézní. Že pro něj v tomto případě přestane být atraktivní, což povede k dalším nepříjemnostem. Neb partnerský vztah je neméně důležité udržovat i na fyzické úrovni. Samozřejmě, že mé jasnovnímání ostatních lidí nejde až do takových hloubek, jakože vím, co je příčinou. Stává se, že občas se mi vyjeví kořen problému, ale ne vždy. A tak, jako jeho partnerka jsem si nacítila, zda se mě cokoliv ze zmíněného jakýmkoli způsobem dotýká. Zjistila jsem, že ne. Navnímala jsem si sama sebe a vědomě jsem si procházela všechny přítomné emoce. Nechávalo mě to naprosto klidnou. Přišla jsem na to, že já sama se nebojím toho, že by se ze mě stal po porodu hroch a že bych si nemohla pomoct a stala bych se morbidně obézní. A i kdyby, nebojím se toho, že by se s tím nedalo nic dělat. Jsem si vědoma toho, že je to čistě a jen na mě, jak to s mým tělem bude. Tudíž mi došlo, že v této nadcházející konverzaci to nebude o mě, ale o mém muži. Poznala jsem, že já jsem v této chvíli v pohodě. Pobídla jsem ho tedy otázkou, zda mi chce říct, proč se cítí nekomfortně. Jelikož jsme už v našem vztahu „někde“ :), mohli jsme přeskočit fázi, kdy mají partneři tendence říkat: „Ale já jsme v pohodě. Nic mě netrápí. Nic mi není. .. atd.“, a přitom za zástěnou toho, že se jim to prostě jen nechce řešit, či mají opravdový problém se otevřít .. lžou nejen svému partnerovi, ale hlavně sami sobě. I touto fází jsme si spolu prošli. Jeho první odpovědí bylo dlouhé přemýšlení a ticho. Navodila jsem tzv. Bezpečný prostor, jež bych doporučila a taky doporučuji všem mým klientům, aby si vzájemně s partnerem vytvořili a drželi se ho při jakékoliv diskuzi. Znamená to, že jeden zcela přítomně se vší svou pozorností upřenou na svého partnera naslouchá, neskáče svému partnerovi do řeči, nedává rady, nesoudí a nebere si nic osobně. Jen tam pro něj je a pozorně naslouchá. Dává mu prostor pro pocit důvěry, aby se mohl zcela otevřít a říct cokoliv, co má na srdci. Zdá se to být jednoduché, ale vytvořit hlubokou důvěru zas tak jednoduché není. Neb často se nás upřímné odpovědi našeho protějšku nějak dotýkají, bereme si je osobně a máme tendence se obhajovat, cítit se ukřivděně, nepochopeně a udávat věci na pravou míru. U tohoto „terapeutického“ přístupu je dobré se od situace zcela odosobnit a v případě, že cítíme jakékoliv nepříjemné pocity my sami - vypsat si je třeba na papír v průběhu, abychom na ně nezapomněli a vrátit se k nim později, kdy požádáme partnera, aby on držel prostor nyní pro nás a my tak měli možnost vyjádřit, co se v nás odehrává a proč. Neskutečně léčivá a účinná technika, která dokáže v partnerství zázraky. Bezpečný prostor jsem tedy otevřela tím, že jsem ho ujistila o tom, že může říct cokoliv a já to nebudu soudit. Tato důvěra se nevytvoří jen tím, že se řekne tahle věta. Důvěru tvoříme tím, že jakmile jednou něco takového „slíbíme“, taky to dodržíme. Čím hlouběji je pak tento slib dodržován, tím rychleji se nám pak partner otevře a můžeme se zaměřit rovnou k jádru problému. A i přesto, že naše hranice důvěry jsou poměrně hluboko, začal můj partner tzv. „přívětivější/snesitelnější pravdou“. Odpověděl: „Bojím se, že to takto bude pokračovat i po porodu a se všemi těmi změnami, které s miminkem přijdou propadneš někam, odkud ti bude těžko pomoci. Budeš hroch, budeš nezdravá a to nebude dobrý příklad pro naše dítě. atd…“. Cítila jsem, že to není vše, ale chvíli nám trvalo, než jsme se skrze cílené (avšak nenavádějící) otázky dostali k tomu, že se vlastně bojí toho, že by žil s někým, kdo je lenivý, jen se přežírá nezdravými věcmi, nedokáže se z tohoto stavu vymanit .. a taky se bojí, že by ho taková partnerka nepřitahovala a navíc by se necítil jí reprezentovaný neb on je přece ve velmi dobré fyzické kondici a tudíž přitažlivý. Přál by si vedle sebe někoho, kdo bude odpovídat „jeho úrovni“. A zde se už dostáváme k jádru věci. Navíc zmínil, že se cítí bezradně, protože si myslí, že nemůže nijak ovlivnit to, jak se jeho žena stravuje. Usuzuje tak z dřívější zkušenosti, kdy se tak intuitivně snažil a vždy se setkal s nevolí či negativní reakcí. Z tohoto se nám už krásně jeví, kde je zakopaný pes. Vyvstaly témata: lenivost, výživa, nedůvěra + omezující přesvědčení, že situaci nemůže ovlivnit. Skrze další cílené otázky jsme narazili na další témata jako: hloupost a silný pocit otrávení z věcí, které nejsou intuitivní - silná nevole, odmítání či rezistence vůči nim. A to už jsou témata, se kterými se dá krásně pracovat. Ono je dobré obeznámit lidi taky s tím, že mají vždy na výběr. Buďto se těmto tématům mohou postavit čelem a učinit tak skrze tyto klíče nenásilně změny v nich samotných - dle svého tempa, v lehkosti a radosti (nejúčinnější a nejkratší cesta), anebo se můžou rozhodnout tyto témata (klíče) ignorovat, nepřevzít zodpovědnost za svou realitu, zůstat v tzv. roli oběti a vyřešit svůj „problém“ např. odchodem ze vztahu s vírou, že jinde je tráva zelenější. Tyto situace se nám v životě dějí z jediného důvodu. A to, aby nám daly příležitost nalézt klíče k naší vlastní změně, jež vede k sebepoznání a jednotě (vnitřní rovnováze). Když se rozhodneme tyto klíče ignorovat a pobýt si v roli oběti - není to špatně ani dobře. Prostě to tak je a ta naše cesta k vnitřnímu poznání sebe sama a jednoty se prostě a jednoduše jen protáhne a ve většině případech se nám budou stejná témata vynořovat v jiných situacích v našem životě. Třeba s tou novou zelenější partnerkou, anebo i v jiné oblasti, jako je práce či vztahy v rodině, s přáteli atd.

Můj muž měl tedy skrze tuto konverzaci možnost nalézt jistou jasnost v tom, proč ho vlastně sere, že jeho žena se cpe nezdravým jídlem. Pochopil, že dokud sám nepřijme svou lenost, své vlastní nezdravé návyky a víru v první řadě v sebe a to, že on ovlivňuje zcela to, co se mu v jeho životě děje, kdo je po jeho boku a jak se to může vyvíjet.. do té doby se mu budou v jeho životě vyjevovat situace, které mu tyto témata budou připomínat. Pochopil, že to není o jeho ženě, která chce být schválně morbidně obézní, nýbrž o tom, jak se rozhodne k této extrémní situaci postavit, pokud nastane. Atd. Těch uvědomění tam bylo mnoho. Pointou úspěchu je pak samotný přístup ke zjištěnému. Důležité je ptát se sám sebe: „Jak to můžu udělat jinak, abych si tuhle neintuitivní věc mohl užít? Aby mě bavilo se jí prokousat? Co můžu udělat proto, aby pro mě neintuitivní věci byly příjemnější?“ atd. Samozřejmě potom, co jsme přišli na to, kde vůbec tato nevole vůči neintuitivním věcem vznikla. A věz, že to může být taková banalita, jako matika ve škole, která ti nepřišla intuitivní a prostě ti nešla. Připadal sis jako debil, a protože jsi jinak ve všem ostatním vynikal skvěle ostatní tě šikanovali za to, jak jsi chytrý. Což ti přineslo averzi vůči hloupým lidem a vzniklo omezující přesvědčení, že ty teda rozhodně nikdy za žádných okolností hloupý nejsi, nebudeš a ani si nikdy NEDOVOLÍŠ hloupým být. A tak tu máme krásný kořen témat hlouposti a averze vůči neintuitivním věcem. Jakmile toto celé zvědomíme, vytáhneme z podvědomí (neb jsme na to už jistojistě tak trochu zapomněli), máme možnost si uvědomit, že být hloupý má své pro a proti, stejně jako být chytrý. Uvědomit si, že jsme si nedovolovali být hloupí a že není nic špatného na tom, si to občas dovolit, když budeme chtít. A tradá.. poléčeno a nemusíme čelit situacím, jež nám toto zrcadlí. Ne však každý však oplývá darem klást ty správné otázky v tu správnou chvíli. Proto existují různí terapeutové, mentoři či kouči. Kteří nám dokážou pomoci zvědomit přesně to, co je v tu danou chvíli potřeba. Tímto sdílením jsem ti chtěla ukázat, jak terapeutická práce vypadá v praxi a praktickém životě někoho, kdo tímto darem oplývá. Neb pro mě osobně je velmi důležité, aby člověk, který mi s něčím pomáhá i sám své učení žil. Já své učení žiju a díky tomu vidím výsledky na obou stranách. Nejen v mém osobním životě, ale taky v životě mých klientů.


V tuto chvíli jsem otevřená pouze dlouhodobé individuální spolupráci s klienty, jež jsou odhodlaní naučit se být terapeutem sami sobě. Terapeutem sami sobě? Ano, věřím, že nejlepším terapeutem si dokážeme být my sami. Jen je potřeba se tomu otevřít a naučit se pár praktických věcí, jak na to. Kdo cítí, že se chce dozvědět víc, kontaktujte mě do soukromé zprávy na fb, insta či na mail: thewholenesstherapist@gmail.com.

Pro tebe, kdož je zvědavý na výsledky mé práce s klienty doporučuji projet reference na mém webu: https://www.thewholenesstherapist.com/reference, anebo na mém instagramu: https://www.instagram.com/stories/highlights/17970825895328480/


Pokud jsi zde nově, doporučuji si pustit můj minikurz „Jak číst ve svých emocích“, který je zdarma, ať máš možnost seznámit se s mou tvorbou. Najdeš ho tady: https://www.thewholenesstherapist.com/darem-pro-tebe

49 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

ČEKÁNÍ